Já, Pražák, jsem zabloudil v Praze u rybníka

Čtvrtek ráno a mě napadlo, že by se dobře pracovalo u rybníka Martiňáku. Ten leží v polích na půl cesty mezi sídlištěm Černý most a Dolními Počernicemi, patří vlastně už k Počernicím, mimo Prahu 14, ale to nic nemění na věci, že jsem se u něj ztratil. 

U rybníka byl klid, lysky se honily po hladině, občas se ponořila do hlubin potápka roháč, aby vyplula o půl rybníka dál. Usadil jsem se na kamenných schůdcích do vody a dal se do opravování knihy. Ze sepisování mě občas vytrhla rodinka malých káčat hlídaných ostrou mámou kačenou. Káčata si hlasitě stěžují: "Sedí nám na schodech. Sedí nám na schodech. Kudy vylezeme z vody? Kudy vylezeme z vody?"

Káčata pod ostřížím dozorem mámy kačeny.

Hotovo, je čas vydat se přes sídliště k domovu. Jak se tak dívám na rybník, napadá mě, že bych ho mohl obejít zprava, po úzké pěšince, kterou si vyšlapali rybáři mezi polem a křovinami, místo nudné asfaltky na opačném břehu. A už míjím první rybáře. Pěšinka zpočátku široká a pohodlná se postupně zužuje až je sotva vidět v pšeničném poli. Ale mě to neodradí a pokračuji. teď už je to skoro jen pole. Cesta sotva viditelná se přiblížila ke golfovému hřišti. To je k mému velkému překvapení obklopené elektrickým ohradníkem.  

Rybník Martiňák

Jdu stále dál podél elektrického ohradníku, už v dáli vidím cesty po druhé straně rybníka a najednou konec, tři metry široký potok. Já si vůbec neuvědomil. že rybník také musí mít nějaký přítok. Přiblížil jsem se, třeba půjde nějak překonat. S hlasitým šplouchnutím a skřehotáním zmizel pod hladinou párek žab a to bylo všechno. Žádná cesta dál.

Nezbylo mi než se otočit, potupně se vrátit na hráz a obejít rybník z té civilizovanější strany. Jdu ve vlastních stopách zpět a za mými zády posměšně skřehotají žáby: "To sis naběhl co?"

Čtěte také:

• Na sopce 
• V bouřce
• Ztracená jezírka na Lehovci
• Nutrie na Kyjském rybníce