Východ slunce nad Hutěmi

Chystal jsem se na to už na jaře, vstát před východem slunce, vyjít ven, poslechnout si zpěv probouzejících se ptáků a sledovat východ slunce. Jenže, to by se musel jeden vykopat z postele o pár hodin dřív, tak silné odhodlání jsem neměl a na celý plán úplně zapomněl.

Až jednou.

V den, kdy začala první srpnová vedra jsem se vzbudil někdy chvíli před pátou ráno. Spíš než východ slunce mě lákal právě ranní zpěv ptactva. Proč?

Těsně před svítáním se totiž z radosti, že přežili noc a také aby svým sokům dali vědět, že stále vládnou svému teritoriu se z čistajasna rozezpívají stovky ptačích hrdel. Je to nezapomenutelný zážitek. Pokud se vám nechce vstávat, tak si můžete podobný, ale ne tak výrazný zpěv vychutnat i před setměním.

Vyšel jsem do zatím ještě sešeřelých ulic, nikde ani noha a zamířil k zahrádkám na Hutích. Jen jsem vyšel z domu, bylo mi jasné, že z mého plánu skoro nic nebude. Ptáci totiž zpívají hlavně na jaře a v srpnu už je poněkud pozdě a já slyšel jen pár kosů. Tma začala ustupovat a já se vydal na pole za Hutěmi. Za půl hodiny by mělo vyjít slunce a třeba budu mít dost trpělivosti.

Zhasla uliční světla.

Pole už je sklizené a uválcované a já mohu vyjít přímo na hliněnou pláň. Stojím uprostřed pole a východní obloha pomalu růžoví, zbývá asi 20 minut. Rozhlížím se po poli, už je docela vidět, co se kolem děje. Opodál si hraje zaječice s malým zajíčkem. Daleko dál na poli vidím další zaječí rodinku. A třetí u remízku. Polem se plíží kočka. Je bílá.

Na východě mezitím růžová přešla do červené. Jsou tam stromy a tak nevidím až na obzor. Popojdu kousek stranou a najednou se v široké mezeře mezi stromy objevuje obrovská ohnivá koule. Slunce je zatím červené a tak se na něj dá docela dobře podívat prostým okem. Stoupá výš a osvětluje fasády rodinných domků za mnou.

Ta podívaná stála za přivstání.