Jak je možné, že to na Hutích komunitně nežije? Když chce komunitní koordinátor s někým diskutovat, je to vždy jednotlivec, oproti tomu v Hloubětíně se hned sejde šest sedm lidí. A je to vůbec špatně?
Takové otázky jsme si pokládali s Bárou Bírovou, komunitní koordinátorkou na setkání, které se neslo přesně v duchu prvního odstavce, aneb, přišel jsem jen já.
Můj názor na neaktivitu naší čtvrti je, že ani není důvod být nijak akční. Hutě nepotřebují řešit velké vnější krize, za jaké se určitě nedají považovat petice proti i pro stavbu hřiště. Zároveň nemají historii na kterou by bylo možné navazovat, začaly vznikat teprve v první polovině 20. století. Oproti akčnímu Hloubětínu nemají ani tradice, na které by bylo možné navazovat. Není tu kostel ani náměstí, za centrum čtvrti se dá považovat jedině hřiště kolem hospůdky, kde jsme se sešli.
Nic ale nebrání tradice postupně vytvořit. Ono když se něco děje jednou, tak to není nic moc, ale až se poběží 10 ročník běhu kolem Hutí, bude to něco jiného! (První proběhl letos v říjnu). Kolem kulturních společenských aktivit se spojuje daleko lépe než kolem krizí, protože po opadnutí krize se akční nadšení zase rozplyne.
Setkání i když jen komorní, bylo hodně užitečné, ke konci se k nám připojil i výčepní hospůdky Yamka uprostřed Hutí, ve které jsme se setkali. Ten by větší aktivitu místních jen uvítal a rád by ji podpořil. Určitě nějakou akci zase podnikneme, a třeba i ve větším počtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat